Přestože mé děti procházely stejnou výchovou, jedno z nich všechny testy a písemky zvládalo vždy s přehledem. Druhé - není o nic méně inteligentní - při jakémkoliv testování většinou selhávalo. Umí dobře argumentovat, organizovat, skvěle píše. Obě děti studují dnes již na vysokých školách. Obě velmi úspěšně. Akorát inteligenci toho druhého dítěte jsme během základní i střední školy neustále zpochybňovali. Kvůli čemu? Kvůli tomu, že nezvládalo testy a písemky, kde se chtěly správné odpovědi a ne důkazy o přemýšlení. Více jsme dali na výsledky z testů než na vlastní zdravý úsudek a pozorování, více jsme dali na testy a známky z písemek než na to, že je radost si s našim synem povídat o knihách, filosofických otázkách, o životě. Dost se jako matka stydím za to, že jsem nutila se na testy biflovat. Stejně to bylo zbytečné, akorát jsme si doma kazili dobrou náladu, kvůli školním výsledkům (známkám) bylo doma často dusno. Dnes toho velmi lituji. Lituji krásného času, který jsme mohli mít, kdyby učitelé ve škole uměli sledovat a hodnotit slovně jeho pokrok a uměli mu říci, v čem by se mohl krok za krokem zlepšovat a jak by na to mohl jít. Úplně by to stačilo jemu i nám. Nedejte, prosím, na výsledky testování, nesrovnávejte své děti s jinými dětmi a neměřte jejich inteligenci dle testů. Má dcera, která testy zvládala, není o nic lepší ani horší. Její inteligence je jiná než inteligence méno syna. Usuzuji z toho, že část, možná velká část dětí (i rodičů) tedy testováním bude deprimována. Je mně jich líto. Jsem ráda, že každé mé dítě je jiné. Kdyby byly obě stejně "chytré" jako dcera, měla bych možná dojem, že testování nezvládnou jen hloupé děti. Kdepak testování nezvládnou v některých případech chytré děti. O čem tedy vlastně testyy vypovídají? Zkuste si na to odpovědět sami.