Na odkazu od Lídy k stránce ČŠI jsem našel cíle, které ale musíme pečlivě promyslit coby rodiče a coby poplatníci. Jestli je cílem "Takto získané výsledky tedy budou v hodnotící praxi ČŠI využity pouze jako jeden z mnoha indikátorů pro možnou realizaci komplexní inspekční činnosti (tedy nikoliv pro samotné hodnocení).", pak je to cíl pracovníků inspekce, ať si ho řeší a nezaměstnávají tím děti - ty nemají ze zákona povinnost sloužit inspektorům k usnadnění jejich práce. A plošné testy na to inspekce nepotřebuje už vůbec.
Anebo je tam cíl "Druhým jednoznačným a rovnocenným cílem je poskytnutí účinné zpětné vazby pro žáka, jeho rodiče, učitele i ředitele školy o tom, do jaké míry žák umí to, co by měl podle minimálních vzdělávacích standardů umět, v čem je slabší a v čem naopak požadavky minimálních vzdělávacích standardů splňuje. Zároveň by měl žák získat doporučení pro další učení (bude obsaženo v generální zkoušce v roce 2013)." - a ten je prostě mylný v tom, že zpětnou vazbu poskytuje test a) pozdě - neboť je po skončeném učení, a už učení neovlivní (nějaká představa o tom, že "teda příště to udělám líp" u dětí, jak asi víte, nefunguje, protože by se musely dozvídat, co tedy mají dělat jinak, a jak jinak. Tomu by vyhovělo to doporučení pro další učení, ale kdo je trochu informovaný o procesech učení (tzn. ne jenom z dlouholeté praxe, ale nepodložené vývojem psychologie a pedagogiky, což u nás jsou oblasti 50 let zanedbávané), ten asi ví, že účinná zpětná vazba a hodnocení přicházejí při autentickém hodnocení, tj. právě tom, které probíhá zároveň v čase žákovy práce. Po testu se bude čekat na výsledek, pak na to, kdy se se žákem (se třiceti, se sto žáky?) bude učitel moci o jeho výkonu pobavit. To co děti nejvíce potřebují, je během práce se ujišťovat, zda postupují kupředu, nebo ne. A na takovou zpětnou vazbu nejsou koncové testy, ale různé další nástroje - kdo je informovaný, aspoň některé zná, kdo není, udělá dobře, když si je někde najde, třebas na internetu se o tom dá číst stovka článků z civilizovaných zemí (Austrálie, Nový Zéland atp.) - Ale obvykle to chce nějaký kurs, z knih se to získává těžko...)
A za třetí - s tím "standardem". U nás by se mělo mluvit nanejvýše o "laťce", kterou nějaký trenér nebo majitel sportoviště pověsil podle libovolného svého odhadu různě vysoko. V zemích, kde standard mají, se takový standard tvoří spousty let, protože aby byl "standardní" musí ho vyvinout a s plným vědomím toho, co znamená pro výuku a pro dítě, přijímat většina učitelů v oboru - tedy profesní společenství. U nás vyrobí standard pětice najatých náhodně nebo z kamarádství vybraných praktiků, případně jeden akademik "jako záštita", a už se podle toho má poskytovat zpětná vazba, a doporučení? Kde je ta laťka, co je to dobře v žákově výkonu, o tom se ve světě vždy dohadují právě spousty učitelů, než se to přijme. (Ovšem v zemích bez demokracie to jde rychleji, a výsledkem je právě necivilizovanost.)

Cíle, které scházejí, jsou právě ty cíle "jak tohle testování povznese naši vzdělanost" - a ty jsou zde velmi nedostačivé, a navíc můžeme sotva zavést zjišování, hodnocení atp. když ani cíle vzdlěávání samého u nás nejsou dohodnuté a tolik lidí je chápe tak velmi různě.
Kdyby byly testy nikoli plošné, a bez státní moci a bez obav, které z nich plynou, dalo by se to možná riskovat, a za čas by i ti učitelé, kteří dosud nětuší, jak test omezuje dobrou výuku, na to přišli. Náprava by byla snazší, než při belskovém zavedení plošných, primitivizujících a neopodstatněných testů státních.
Samozřejmě: chce to vzít ten test, rozbrat ho co do jeho obsahu, ukázat, jak málo zjišťuja a ještě méně informuje, při tom vyjdou najevo i nedostatky formální a technické.
Neche se mi do toho, protože nehotovo mám mnoho práce daleko důelžitější a pro děti přínosnější, než je náprava diletantsky pojatého státního testování,